Proč se někteří lidé vymykají společenským normám

Je pomÄ›rnÄ› jasné, že každá spoleÄnost má urÄitá pravidla, obvykle nepsaná, která její Älenové dodržují. VÄ›tÅ¡inou se týkají chování ve spoleÄnosti, oblékání a dalších vÄ›cí. To ostatnÄ› známe i u nás – například asi nikdo z nás by nevyÅ¡el na ulici nahý, do divadla v pyžamu, nebo si v zamÄ›stnání zaÄal hlasitÄ› zpívat, pokud tam tedy není sám.

 

 

Tato pravidla samozÅ™ejmÄ› nejsou samoúÄelná. Vyvinula se proto, aby Älenům spoleÄnosti poskytla urÄitý pocit bezpeÄí – cítíme se lépe, když víme, co od druhých můžeme oÄekávat. Také je pak pro nás snadnÄ›jší se do oné spoleÄnosti zaÅ™adit, a i to má znaÄný pozitivní vliv na lidskou psychiku. Není tedy divu, že tomu tak je již od starovÄ›ku.

 

V každé dobÄ› se vÅ¡ak naÅ¡li lidé, kteří tato pravidla poruÅ¡ovali, aÅ¥ už úmyslnÄ› Äi nikoliv. Tito se dají rozdÄ›lit v podstatÄ› do dvou kategorií: anarchisté a lidé s psychickými potížemi. Zatímco anarchisté své chování provozují úmyslnÄ›, neboÅ¥ chtÄ›jí Å¡okovat a upozornit například na nÄ›jakou nespravedlnost, která se dÄ›je, případnÄ› na spoleÄenskou normu, se kterou nesouhlasí a kterou považují za nespravedlivou, u lidí s mentálním postižením je to ponÄ›kud jinak.

 

 

Tito nad svým chováním obvykle nemají prakticky žádnou kontrolu, případnÄ› si Äasto ani neuvÄ›domují, proÄ to, co dÄ›lají, ostatní lidi pohorÅ¡uje. Tyto případy ostatnÄ› známe také již od nejstarších civilizací – staÄí vzpomenout například na stereotyp vesnického blázna. Je pravdÄ›podobné, že se v naprosté vÄ›tÅ¡inÄ› případů jednalo o nÄ›kterého z tÄ›chto lidí.

 

Je vÅ¡ak pravdou, že tito by v nás nemÄ›li budit pohorÅ¡ení, nýbrž soucit a snahu jim pomoci. Nesmíme také zapomínat, že se nejedná vždy o vrozenou poruchu. I u zdravého ÄlovÄ›ka se může Äasem projevit, typickým příkladem je zde Alzheimer.

 

PÅ™ednÄ› je vÅ¡ak nutné si uvÄ›domit, že spoleÄenské normy jsou pouze sociální konstrukt, a pokud onen ÄlovÄ›k nikomu neubližuje, není žádný důvod k tomu, abychom jej nÄ›jak ostrakizovali.