Obezita a sport

Řeknu vám, že na základní Å¡kole jsem byla docela hodnÄ› obézní, mÄ›la jsem vysokou nadváhu, a tak je potom logické, že mi tÄ›locvik nÄ›jak tak extra nelahodil. V tÄ›locviku mi to jednoduÅ¡e neÅ¡lo. Ale zase jsem vynikala v matematice, v zemÄ›pise a také v Äeském jazyce. Tohle mÄ› moc bavilo, akorát mÄ› moc mrzelo, že právÄ› kvůli sportu jsem nenaÅ¡la moc přátel, tohle mÄ› trápilo. MÄ›la jsem ale dvě nejlepší kamarádky, a to také možná bylo kvůli tomu, že i mé kamarádky mÄ›ly takovou mírnÄ›jší nadváhu. Když jsem potom v osmé třídÄ› se platonicky zamilovala do jednoho spolužáka z deváté třídy, tak jsem samozÅ™ejmÄ› chtÄ›la zhubnout.

Nejhorší na tom bylo a moc mÄ› to Å¡tvalo, že i on se mi smál, že jsem obézní. Jak se nÄ›kdo může smát nÄ›komu, že je obézní? Podle mého názoru by ho spíše mÄ›l litovat anebo mu pomoct. Já jsem samozÅ™ejmÄ› o lítost nestála, ale také jsem potom řekla svým rodiÄům, proÄ mi dovolili tolik jíst, abych takhle byla obézní. Dle lékaÅ™ky jsem mÄ›la patnáct kilo nadváhy, a to už v osmé třídÄ›. Maminka mi říkala, že jsem zaÄala pÅ™ibírat v Å¡esté třídÄ›, kdy jsem se stále jenom ládovala a ládovala a prý jsem nemohla pÅ™estat. Jenomže kdo za to může? SamozÅ™ejmÄ›, že moji rodiÄe.

Moji rodiÄe mÄ› mÄ›li nÄ›jak krotit v jídle a také mi hlavnÄ› ukázat, že ÄlovÄ›k má sportovat, že dítÄ› se má vést ke sportu opravdu odmaliÄka. RodiÄů jsem se ptala, proÄ mÄ› nenutili k nÄ›jakému sportu. Já si vlastnÄ› ani nevybavuji, že by mÄ› nutili k nÄ›jakému sportu. RodiÄe říkali, že i oni sami nesportují a že je vůbec nenapadlo, že bych já mÄ›la sportovat. Když jsem tohle slyÅ¡ela, to mi bylo asi sedmnáct let, tak jsem byla opravdu v Å¡oku. V sedmnácti letech jsem stále mÄ›la nadváhu, tak jsem si Å™ekla a dost zaÄnu sportovat. Také zaÄnu jíst zdravÄ›. Myslím si, že zdravý životní styl a sport k sobÄ› opravdu krásnÄ› sedí. Už mám o osm kilo ménÄ›, zhubla jsem a jsem za tohle ráda a rozhodnÄ› jeÅ¡tÄ› s tím budu pokraÄovat. JeÅ¡tÄ› chci dát alespoň pÄ›t kilo dolů.